kdysi,

před mnoha a mnoha lety (je to strašně dávno, nepřeháním) to byl dlouhý svetr s dřevěnými knoflíky. Všechny jsme po něm toužily a chtěly ho  mít-svetr z vlny Valaška. 

Nic normálního v obchodech nebylo a když se nějaký slušný vohoz dal pořídit, stal se uniformou. Nosily jsme to všechny a měly z toho radost...dnes, kdy jsou tu stovky obchodů-od tržiště po Pařížskou- věc těžko představitelná.

No tak tenhle vytoužený model jsem nikdy nevyhodila, pouze jsem ho zpátky vrátila do podoby klubíček. Střih a celý vzorník plastických vzorů na jenom místě nebylo to pravé a šik, ale vlna byla kvalitní.

Klubíčka vypárané vlny čekala a čekala až jsem z nich upletla deku, deku se zapletenýma vzpomínkama...nemůžu napsat vzpomínkama hezkýma na bezstarostná léta studentská, protože hezky nebylo. Fakt nevím, jestli se v tom moc nebabrám, ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak ta doba byla hnusná a ještě hnusnější... to jsem trochu odbočila do houštin.

Ale ta vlněná deka je hezká a příjemně teplá, zachumlávací a pletení bez složitého počítání je lék na špatnou náladu. Tak raději pletu, aby bylo pořád veselo.

Pokud máte náladu na soutěžení, koukněte na Anunkblog, začínáme s adventním rozdáváním. A ta moje krásná konývka porcelánová za nějaký ten vzkaz a like stojí, si myslím.

A pokud se náhodou nezadaří v e-shopu jich mám ještě dost:-)

Krásné pondělí a celý týden.