objevovat a obdivovat. Mám slabost pro staré, původní detaily v interiérech pražských činžáků. Při schůzkách s klienty mám plné ruce práce a často zapomínám fotit...tady je torzo mých vizuálních vjemů z poslední výpravy.
Říkám si, že je to velké štěstí, zůstat žasnoucím dítětem, když se vám tohle povede, život je hledle veselejší a šťavnatější. I když se kolem vás "čerti žení".
Krásný celý příští týden a nebojte se žasnout:-)
... mluvíš mi z duše, cítím to stejně. Mám i stejný názor na to, co píšeš ve svém úvodu o sobě... dnes už málo kdo je osobitý, podléhání modním vlivům, nebo tomu co má sousedka je velké. Je krásné být sám sebou, se svými názory, vkusem a stylem...Věrka
OdpovědětVymazatVěrko, díky. Já jsem se alternativní už narodila:-) nic jiného, než jít daleko od davu a dělat si věci po svém neumím. Někdo se ale od přirozenosti raději v davu schová, nechce se odlišit, kopíruje trendy...jsme prostě různí. Těch upjatých oveček je tu ale na můj vkus hodně moc...škoda, byla by tu jinak větší zábava.
Vymazatmoje řeč :-)
OdpovědětVymazatdíky, že je nás víc, už bychom mohly založit klub samorostů:-)
VymazatJá miluju obojí - být svá, ale zároveň "někam patřit". To druhé se mi ale zatím nikdy nepovedlo, ať se snažím, jak se snažím, zatím jsem nenarazila na tu "svou skupinu" a furt jsem někde "ta jiná".)
OdpovědětVymazatIri, nevím, jestli se to nevylučuje. My svéhlaví do houfu prostě nepatříme.
VymazatJsem ráda, že už mám terminus technicus na svoje věčné zírání někam, kde ostatní nic nevidí. Žasnoucí dítě je moc hezké pojmenování. Budu to používat :)
OdpovědětVymazatPoužívej, hlavně ať je těch zírajících a žasnoucích pořád dost...
Vymazat